Hurikán! Panika nebo pozvánka k přítomnosti?

Když se řekne hurikán, asi každý z nás si pravděpodobně vybaví neštěstí a strašnou katastrofu.

Přiznávám se, že i já…

Když jsem odcestovala sama do Mexika na měsíc a půl, bydlela jsem ve stanu v jednom naprosto úžasném kempu v Tulumu. Nádherné tyrkysové moře skoro u kempu a součástí kempu cenote – jezero s promíchanou sladkou a mořskou vodou. Prostě nádhera – Nebe na Zemi.

Jela jsem tam už rovnou z letiště, ale vůbec jsem netušila, že přijíždím do období dešťů. Takové věci jsem si prostě nezjistila. No, zkušenost. Nyní už vím, že příště si takové věci opravdu zjistím dopředu.

Jednoho dne jsem jela někam do okolí na výlet a když jsem se večer vrátila, v kempu byla zabalená skoro celá naše společná přírodní kuchyň, a všechny cenné věci odváženy do domů kamarádů majitelů kempu.

Koukala jsem se na to jak na zjevení. Co se děje? Majitel Pedro, tenkrát už kamarád mi jen řekl: „Moniko sorry, musíš se přestěhovat někam do města, do bezpečí. Hlásili, že se blíží hurikán.“ Ve mně by se krve nedořezalo a s vyděšeným výrazem jsem v tu chvíli byla schopna jen reagovat: „Co??? Hurikán?“ No to snad… 

Do té doby jsem si vždycky myslela, že takové věci se mě přece nemohou stát, že to je jen ve filmech a v šoku pozorovala jak mizí zbytek kuchyně v plastových krabicích. Pak Pedro pokračoval: „Všichni už odjeli z celé ulice. Už kromě nás, tu nikdo není. Já ještě odvezu poslední zbytky do města, tak tě tam můžu vzít. Jen nevím, jestli ještě v nějakém hotelu bude volno, jak se všichni stěhovali. Já se když tak zeptám kamarádů, jestli bys mohla u někoho zůstat.

Já se pak sem vrátím, zůstanu tady a budu hlídat kemp. Budu v kontaktu s mými přáteli, kteří to budou sledovat v televizi a jak budou hlásit, že UŽ – tak jen sednu do auta a jedu do města.“ Nevím, jestli to byla tenkrát odvaha nebo zbabělost, ale řekla jsem: „Tak já tady zůstanu taky, zabalím si všechny věci, aby když přijde na věc, vezmu batoh a jedu s tebou.“ On souhlasil a já se přesunula do svého stanu a začala balit.

Tu noc byl klid, jen pršelo, moc jsem sice nespala, ale hurikán nepřišel. Díky Bohu.

Druhý den mě Pedro přišel říct, že jede zkontrolovat jeho věci, velké cennosti… byl to muzikant tak si asi chtěl i zahrát na kytaru a ptal se mě, jestli tady zůstanu sama nebo chci jet s ním. Bylo ticho, klid a já si řekla, že zůstanu tady, že se aspoň půjdu vykoupat nahá do moře, protože široko daleko nikde nikdo a že si to tu užiji, co bych taky dělala ve městě.

Netušila jsem co mě čeká.

Byl to klid před bouří… úplně jako v životě.

Ano, sice jsem se vykoupala a užila si to, ale asi za 2 hodiny se zvedl silný vítr. Pane Bože!!! Dostala jsem strach, že se hurikán blíží a já blbec jsem odmítla jet do města.

Vážně nikde nikdo nebyl… do města pěšky daleko a já jsem si říkala, že nejlepší bude zalézt do stanu i když racionálně to žádné bezpečí nebylo. Ale já měla pocit, že v tuto chvíli dělám to nejlepší, co můžu.

Sedím ve stanu se zabalenými věcmi v batohu, s ledvinkou kolem pasu se svým pasem v ní, ať se ví, kdyby náhodou… Na nafukovací matraci sedím v tureckém sedu a dívám se malinkým okýnkem ven na palmy jak se díky větru kymácejí sem a tam skoro až k zemi. Samozřejmě, že přeháním, ale v tu chvíli jsem to tak viděla…

Začala jsem se modlit a meditovat. Takovou vědomou Pranajámu a Atmavičáru jsem snad ještě v terénu nedělala.

Táhlo mě to podívat se tím směrem, kde jsem ve stanu měla větrák… Na větráku byl pravděpodobně název společnosti, která je vyráběla a já si toho předtím jen nevšimla nebo jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale pro mě, tam v tuhle chvíli bylo nejdůležitější slovo, které jsem potřebovala vidět. Stálo tam „LASKO“.

Já viděla LÁSKO.

Najednou jsem se zklidnila a věděla, že vše je tak, jak má být. Neříkám, že jsem věděla, že se hurikán Tulumu vyhne, ale přijala jsem svou situaci tak jak v tu chvíli byla. Odevzdala jsem se… 

Ano, to je přesně ta situace, kdy nemáte šanci udělat cokoliv jiného, než se odevzdat. Nic jiného mě zkrátka nezbylo. Dýchala jsem zhluboka, uvědomovala si strach, svoje tělo a připravovala se na cokoliv… už jsem se i viděla jak přijde hurikán vezme mě s celým mým stanem, hezky mě roztočí a odnese bůhví kam…

PŘIJETÍ a PŘÍTOMNOST mě zaplavily klidem a já cítila vděčnost, za to, že tyto meditační techniky znám. Jinak bych asi upadla do paniky a zoufalství…

Asi za dvě hodiny na to se vrátil Pedro a uklidnil mě, že hurikán nepřijde. Uff… DĚKUJI!!!

Takže fyzicky jsem hurikán nezažila, ale zážitek jsem měla opravdu velký.

Moc doporučuji všem, tyhle meditace, které mě v životě hodně pomáhají. Byly také mou součástí, když jsem zkoumala téma odmítnutí. Více se dozvíte v mém eBooku „ZASE ODMÍTNUTÍ? UŽ NE! aneb Jak se odmítnutí skrze lásku k tanci přerodilo do svobody.“, je ZDARMA ke stáhnutí zde >>.

Obě dvě meditace pochází od indického mistra Ramana Maharši: 

• Pranajáma – meditace, kde vědomě prodýchávámeme postupně celé tělo a zpřítomňujeme se
• Atmavičára – meditace na pozorovatele, která je sebedotazovací – kdo jsem já?

Jak byste se zachovali vy v téhle situaci?

Panika nebo přítomnost?