Co nám smrt říká…?

Jsem tady a patřím k životu.

„Smrt by měla být klidným přitakáním, láskyplným rozloučením se starými přáteli, rodinou, se světem. Neměla by v ní být obsažena ani stopa tragédie.“ Osho

Ano. A přesně takhle jsem viděla odcházet svého tátu na druhý břeh. Dnes 24.6.2019 je to už 12 let. Nerada chodím na hřbitov, ale zapálím svíčku. Vždyť můj táta je navždy v mém srdci táta a  vzpomínám na něj v průběhu celého roku. Dnes na jeho počest budu hodně mluvit o něm.

Táta měl svou tiskárnu a byl na ni hrdý – byl to jeho život a měl radost z každé nové zakázky. Vybudoval ji hned po revoluci. Dělal to, co ho baví. Každý den když přišel domů, nadšeně vykládal jakou zakázku dnes dostal a ukazoval co bude dělat, ale upřímně… mě to nikdy nezajímalo, ale on byl nadšený pořád.

Když onemocněl, snažily jsme se firmu vést dál, protože jsme věřily, že se táta do ní vrátí. Máma ho zastupovala ve firmě – dělala mu účetnictví, tak věděla o tom nejvíc a já díky Vesmíru, protože jsem byla v té době nezaměstnaná, jsem se o tátu mohla starat doma.

Dělo se vše, tak jak mělo, ale rozhodně to nebylo podle mého plánu. Táta měl třetí mrtvici, která ho skolila úplně, byl jako miminko… Učily jsme ho vše od začátku – jíst, mluvit, chodit… Byla to pro mě velmi náročná doba.

Velká škola života. Učila jsem se trpělivosti, klidu a lásce… a musím říct, že moje nervy se občas bouřily. Vlastně ne občas, ale opravdu dost často!

Když už táta po roce a půl začal v rámci možností fungovat, tak já si opět začala hledat zaměstnání, vůbec jsem nechápala, že nic nemůžu najít a že mě stále nikde nevzali. Co je se mnou špatně?

Při jedné preventivní prohlídce přišla totiž další rána osudu – táta má rakovinu plic. Uff… RAKOVINA!? V tuto dobu jsem pochopila, že vše má smysl! Nemůžu najít práci, protože můj úkol s tátou ještě neskončil.

Prý má 3 měsíce, když nepodstoupí chemoterapii a 6 měsíců, když půjde na chemoterapii. Cože??? 6 měsíců??? To si dělají srandu??? Takže táta má jít na chemoterapii, bude mu blbě a stejně jeho život za 6 měsíců skončí? Já osobně bych asi nešla a raději bych si ten zbytek dní v životě užila.

Táta taky nějak výrazně jít nechtěl, nesnášel nemocnice, ale tlak z rodiny a doktorů byl velký, takže šel… nakonec jen na jednu… na tu první… ta ho skolila tak, že doktoři pokračovat v chemoterapii nedoporučili, protože mu zkolaboval celý organismus a výrazně se zhoršil.

Po pár dnech, kdy se neustále ptal, kdy ho pustí domů, jsme se v nemocnici dozvěděli, že tam už být nemůže a že nám bez problému zařídí hospic. Věděla jsem, že kdyby byl v hospicu, umřel by nešťastný už druhý den.

Doma, ač špatně mluvil (skoro nemluvil), ale já jsem mu rozuměla, protože jsem byla pořád s ním… věděla jsem co chce… požádal o to, že by ještě rád na naši chatu. Vždycky, když byla dovolená trávili jsme ji tam. Měl to tam moc rád a nikam jinam na dovolenou ani jezdit nechtěl.

Chtěla jsem pro to udělat vše. Máma moc nechtěla, že počkáme až bude lepší. Jenže já tušila, že už lepší nebude a domluvila jsem se s mámou, že se zeptáme paní doktorky z hospicu, která se sestřičkou přicházela k nám domů na kontrolu. A podle toho se zařídíme.

Paní doktorka se sestřičkou byly andělé… Vysvětlily nám co se bude dít… že, se táta bude dusit, že bude mít záchvaty… ať se nelekáme, že pro nás budou mít schovaný přístroj a protože stojí 1000,- na den,  tak si ho můžeme kdykoliv vyzvednout teprve až bude opravdu potřeba atd.

Když paní doktorka přišla na návštěvu, moje máma se nehrnula zeptat jestli by doporučila převoz na chatu, tak jsem se do toho pustila já. Odpověď zněla: „Pokud to opravdu chcete udělat, tak to udělejte co nejdříve.“

Dohodla jsem se s nimi, že si půjčíme z hospicu pár věcí, polohovací postel, kolečkový křeslo… a já pak paní doktorku v určenou dobu vyzvednu na kontrolu a potom zase zavezu zpět do Brna. S pomocí přátel jsme to na chatě připravily. A tátovo poslední přání se mohlo stát.

Usmíval se a byl spokojený i když věděl, že jeho život brzy skončí. Byl šťastný, že je na chatě v kruhu rodiny a ne v hospicu.

Na tento spokojený výraz ve tváři nikdy nezapomenu!

Staraly jsme se o něj s mámou na chatě a já se připravovala na odchod táty z tohoto fyzického života.

Povídali jsem si s tátou, nebo lépe řečeno já povídala a on poslouchal, drželi jsme se za ruku… prostě jsme o sobě věděli a byli spolu.

Poprvé jsem si uvědomila, že jsem opravdu vděčná, že nejsem zaměstnaná a můžu být s tátou v posledních chvílích jeho života tady na Zemi. Že je to Dar… Mám tu možnost mu říct vše, co jsem celý život neřekla nebo neudělala. Děkuji za to…

Jednou jsem odjela z chaty do Brna, že nakoupím, a zároveň ostříhám kamarádku. Začala bouřka, hromy, blesky a máma mi volala ať zůstanu doma a přijedu až zítra za lepšího počasí. Zkrátka se o mě bála.

Věděla jsem, že nemá smysl se s mámou dohadovat, ale zároveň jsem cítila, že se vrátím na chatu ještě ten den. Vše připraveno, nakoupeno a nabaleno v autě, tak proč to vybalovat doma a pak zase druhý den zase znovu.

Přijela jsem kolem půl sedmé večer. Bylo po bouřce a byl klid. Venku svěží vzduch. Máma byla překvapená, že jsem tam a jen poznamenala: „Ty jsi přijela? Taťka se dnes po tobě celý den ptal.“ Šla jsem za ním ho pozdravit. Řekl mi, že se mu špatně dýchá a poprvé si dobrovolně nechal dát lék. Já jen prohlásila, ok – zítra pojedu do hospicu pro ten dýchací přístroj. Táta jen broukl: „To je zbytečný.“

V tu chvíli já nepochopila, že on už asi ví… Měl celý propocený tričko… zavolala jsem na mámu na zahradu, aby mě šla pomoct tátu převléct. Měl horečku. Daly jsme mu čisté suché tričko. A máma šla odpočívat na balkon.

Zeptala jsem se, co by chtěl dělat… prý, abych mu četla a držel mě přitom za ruku, vždycky mně ji stisk na znamení, že o sobě víme. Četla jsem mu „Poselství od protinožců“. Chtěl se otočit na bok ke zdi… pomohla jsem mu…

Pak slyším takový intuitivní vnitřní hlas který říká: „Běž k hlavě“ a já ho jen následovala… dala jsem ruce směrem k tátovi a myslela si, že mu dávám reiki… cítila jsem hodně velké teplo no spíš horko… a takové větší světlo… táta divně zachrochtal a když jsem mu sáhla na čelo byl studenější… vnitřní hlas mi říkal: „běž za mámou na balkon“ a já opět následovala.

Jak máma seděla, chtěla jsem ji pohladit po zádech a ona uskočila… „ježíš, ty jsi horká!“ já trochu v šoku z její reakce… „no já jsem asi vytáhla z táty tu horečku… už byl studenější…“ jsem si myslela…

Za nějakou dobu jsem se vrátila za tátou a chytla ho za ruku… A NIC… žádný stisk…

A JE TO TADY! ANO… SMRT… Byl to 9-tý den co strávil na chatě.

Sbohem tati !

Ten večer mně tekly slzy, ale věděla jsem, že je to to nejlepší, co se mohlo pro tátu stát. Cítila jsem VDĚČNOST… nemusí se trápit, cítit se trapně, že nic nemůže, už nebude mít žádný bolesti, nebude mít žádný dusící záchvaty…

Druhý den, jsem volala Kalyani Sofii (mé duchovní učitelce a kamarádce), které tímto děkuji nejen za fyzickou pomoc s přípravou prostoru pro tátu, ale i za učení, poznání v životě, cestu srdcem a provedení krok po kroku před, během i po tátově smrti.

Říkám jí do telefonu: „Víš, já jsem na sebe byla včera tak hrdá, jak jsem to dávala… ano… tekly mně slzy… ale já byla klidná… a dnes jsem úplně v prdeli…“ měla jsem skoro hysterický pláč… a ona se svou moudrostí:

„Moni, nejsi v prdeli, jsi v pravdě… včera jsi se loučila jako duše… dnes se loučíš jako dcera…“

a já se zklidnila… uvědomila jsem si, že je v pořádku cítit ztrátu táty. Nic nepotlačovat…

A že je potřeba projít smutkem, abych opět mohla cítit radost.

Později mně došlo, že jsem byla vedena tak, abych tátovi pomohla mohl odejít na druhý břeh v klidu a pokoji. Vzpomněla jsem si na svou regresi, abych se vyrovnala s tím, že táta umře. Uviděla jsem, jak já, když jsem umírala v minulém životě, jak bylo pro mě náročné odejít, když tam u mě kdokoliv sedí, dotýká se mého těla, volá mě tím pádem a stahuje zpět.

Pochopila jsem… pochopila jsem proč se vše dělo tak jak se dělo. Cítím vděčnost, že jsme tátovi splnili jeho poslední přání a že důstojně zemřel v rodinném kruhu tam, kde to měl nejraději.

Věřme, že vše má svůj smysl. Vše má svůj čas.

Každá smrt, ať už je to kohokoliv se mě nějakým způsobem dotkne a způsobí takový lehký otřes v mém systému, že si vždy uvědomím, že nikdo z nás neví, kdy tady na Zemi jeho život skončí. Tak neztrácejme čas blbostmi, negativní energií a užívejme život naplno.

Každý den v životě, prožijeme jen jednou. Nikdy nemůžeme prožít včerejší den znova, ten den je už minulost. Dnes nemůžeme prožít zítřejší den, protože dnes nelze prožít budoucnost. Jedině dnes můžeme ovlivnit svůj den a záleží jen na nás jakým způsobem.

ŽIVOT JE DAR! Tak ho žijme naplno, v radosti a dělejme to, co nás baví…

Tohle je jedna z věcí, co jsem se od svého táty naučila. Vždy dělal jen to, co ho baví, ať už to byla práce nebo cokoliv jiného.

A tohle chci následovat a taky.

A taky to dělám. Přijde mi jako bych tvořila na jeho počest (byl velmi umělecky nadaný). Jedna z věcí co mě baví je tvoření – např. malování na hedvábí. Nejde jen o to výtvarno, ale tou přítomností v tom tvoření se mohou dít zázraky.

Moc bych si přála, aby jsme všichni byli šťasní a spokojení, ale vím, že tohle musí udělat každý sám.

Takovou inspirací pro vás může být Hedvábný talisman, který jsem já vytvořila pro radost a i vy si můžete vytvořit svůj podle svého přání.

Vše má svůj začátek a konec… nebýt konce nemůže být začátek… takže citátem jsem dnes začala a citátem také skončím. 😉

„Lidé, protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví, potom se tak znepokojují minulostí a budoucností, že si neužívají přítomnosti, a tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti. A žijí tak, jakoby neměli nikdy zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili.“ – Dalajláma

Jak jste na tom vy? Opravdu žijete naplno a děláte to, co vás baví?

Zkusíte co s vámi udělá tvoření? Užijete si dobrodružnou cestu za svým talismanem a podpoříte se v radosti, tvořivosti, kreativitě, odvaze nebo čemkoliv jiném, co vás právě trápí?

Proč?

PROTOŽE ŽIVOT JE TADY A TEĎ! Tak ho tak žijme…