Humor a smích – základ života

Jaké by to bylo, kdyby se člověk nedokázal zasmát sám sobě? Dost smutné… 🙁

Smát se někomu jinému, když třeba zakopne a spadne do bazénu a ono je to ze břehu vtipné, to asi zvládne každý. Ale zasmát se sám sobě v té stejné situaci?

Jaké by to bylo pro vás? Zasmáli byste se nebo byste byli naštvaní, že se to stalo právě vám?

Jednou na Bali, když jsem tam přivezla skupinku a jako první poznávací zastávka na pár dní byl Amed, naordinovala jsem jeden odpočinkový den, na dojezd, změnu času , prostředí, klimatu a nazvala jsem ho dnem relaxačním.

Říkala jsem si, že si půjdu dopoledne odpočinout do moře a vzala si všechny věci na šnorchlování ať se podívám jak to tady vypadá pod vodou. Namazala jsem si zadek kolem plavek, ten z vody čouhá nejvíc , nechala si namazat záda a hupky dupky s radostí a nadšením do moře. Myslela jsem si, že nic víc nepotřebuji. To jsem ještě netušila, jaké dobrodružství to bude.

Slyšela jsem, že asi 3km dál je vrak japonské lodi a s ploutvemi tam budu raz dva.

Ano, to jsem byla. Užívala jsem si krásný podmořský svět a doplavala až k lodi. Kde se mně ovšem ani nelíbilo a otočila jsem to zpátky. Nikdo mně ovšem neřekl, že tam jsou mořské proudy a že se pravděpodobně nedostanu zpět mořem. To jsem zjistila až při zpátečním pokusu cesty mořem.

Teď teprve začínalo to pravé dobrodružství. Plavu, lépe řečeno snažím se, ale proudy mě táhnou zpět, nese mě to na obrovský kámen v moři, který je ještě větší než já, připadám si jako v seriálu Létající Čestmír… chvilku makám a snažím se odplavat…snažím se bojovat…nejde to… mám strach… modlím se… ok… odevzdávám se moři, které mě díky bohu nehodilo na ten kámen, ale naopak mě vypustilo ven. Uff…

Vylézám z moře, naprosto šťastná, že jsem vyvázla. A čeká mě další zjištění. Nikde žádná cesta.

Přes skály kolem moře nemám šanci, tak jediná cesta je, se vyhrabat do kopce přes šutry a hlínu na silnici. Tak jdu na to. Každé dva metry házím ploutve na zem, abych si na ně stoupla, zchladila si šlapky a vnímala úlevu od horké země. V polovině kopce mně dochází voda z vlasů na osvěžení. Nevadí. Za chvíli budu nahoře na silnici a někdo mě po cestě vezme zpět.

No to jsem si jen myslela. Nikde nikdo. Silnice byla rozpálená ještě víc. Bylo zhruba poledne tak co jiného se dá čekat, že?

Bosky to fakt nešlo ani omylem. Co byste udělali vy?

Já nasadila ploutve a začal obrovský záchvat smíchu.

Jsem v pravé poledne na silnici jen v plavkách, místo žabek ploutve, na čele brýle se šnorchlem a opravdu velmi pomalým kačeřím krokem, abych nezakopla, (tenkrát jsem ještě nevěděla, že v ploutvích se chodí pozadu) se ploužím zpět do našeho resortu. Divím se, že mě nikdo neodvezl do blázince. Možná na Bali blázince nemají. 😀

Po cestě pár turistů se na mě dívalo z jejich terasy a velmi pobaveně to komentovali. Mysleli si, že se natáčí nějaký film. Já se na ně usmála a zamávala. Přišlo mi to jako lepší varianta než blázinec. 🙂

Potom jsem potkávala i místní na motorkách, ale končila škola, tak většinou byli plní. Nakonec se jeden muž se pro mě vrátil a dovezl v pořádku domů.

Takže takhle vypadal můj odpočinkový relaxační den.

Směji se téhle situaci ještě teď když to píši. Důležité pro mě bylo to, že jsem se na sebe dívala zvenku, a že to opravdu vtipné bylo. 😉

Každý z nás v každé situaci si vždy si může vybrat. Mohla jsem být naštvaná na ty, kdo mě řekli o lodi, ale neřekli o proudech a já se k vůli nim dostala do téhle situace, a nebo díky nim jsem se mohla od srdce takhle zasmát a zažít takové dobrodružství.

Já si vybrala SMÍCH. 😀

Co vy byste si vybrali? Volba je na Vás… 😉

Chcete se naučit smát? Chcete aby vás negativní situace neovlivnovali?

Pojďte se pobavit a zapracovat na smíchu na semináři S-mějme se rádi.