Cestovat bez angličtiny? Bláznivá odvaha s humorem.

Jak jste na tom vy? Cestujete, i když neznáte cizí jazyk? Přece se vždycky domluvím rukama – nohama, ne?

Pamatuji si, kdy byla doba, co jsem ještě anglicky neuměla, kdy jsem ještě tak necestovala, tak proč se taky učit, že? Lenost učit se nějaká slovíčka, se zabalila do slov – „vždyť to nepotřebuji“.

Ale moje kamarádka pracovala jako au-pair v Anglii a říkala, že ji mám přijet navštívit.
Poslala mi zvací dopis s tím, že ho budu potřebovat na imigračním. Hurááá poletím do Anglie. Vzlétnu nad mraky… 🙂
Byla jsem absolutně nadšená. Ale říkala jsem si: „Ty jo, asi bych se měla něco naučit anglicky, než pojedu“.

Do té doby jsem uměla jen „Yes. And you?“* S tím jsem si vždy vystačila. A zažila spousty legrace, protože jsem zjistila, že tuhle větu můžu používat na vše. 😀

Např. někdo vás zastaví na ulici a zeptá se: „Do you know what time is it?“* nebo „Do you know where is …?“* a vy jednoduše s úsměvem odpovíte: „Yes. And you.“* Nevím jestli to tady vyzní, ale vážně jsme se spolu s přáteli nasmála a vždy to fungovalo skvěle. Ptající lidé tenhle humor moc neopětovali. Prvně byli trochu v šoku, ale pak pochopili, že já nejsem ten, kdo jim odpoví na jejich otázku.

No, ale každopádně i každovzletně jsem si říkala před tou cestou, že bych se aspoň trochu speciálně na to imigrační  měla naučit nějaké věty, abych nebyla za úplného blbce. A požádala jsem kamarádku, co učí angličtinu, aby mě učila.

Postup byl naprosto úžasný. Kamarádka vymyslela seznam předpokládaných vět, co by se mě na letišti mohli imigrační úředníci  ptát a naučila mě k nim odpovědi. Pochopitelně jsem se všechno naučila. To přece není žádný problém. Zkoušely jsme i přehazovat věty z našeho seznamu, protože se nepředpokládalo, že by se úředníci ptaly přesně podle mého naučeného seznamu.

Nic jsem nenechala náhodě. Měla jsem pocit, že jsem naprosto připravená.

Zvací dopis mám, anglicky v podstatě něco říct umím. Jsem si jistější. Vlastně cokoliv je lepší než jen moje původní věta „yes and you?“.
Ještě před cestou mi moje starostlivá kamarádka vysvětlovala, jak to chodí na letišti. Poprvé jsem letěla sama. Takže, jak projdu imigračním, tak si půjdu vyzvednout zavazadlo. Zavazadlo se řekne „luggage“, tak budu hledat ceduli a půjdu po směrovkách. Fajn, všechno vím.

Až do té doby, než přišlo na věc. Do té chvíle jsem si stále udržovala svou energii jistoty.

Stojím na anglickém letišti Heathrow ve frontě k úředníkovi. Zkoumám a počítám, kdo z úředníků mě bude mít na starosti. Vyjde na mě ten zamračený černoch, rezavý mladík anebo ta milá paní…? A je to tady. Nádech a výdech. Blížím se s úsměvem k typicky rezavému angličanovi.

Ještě stále se svou jistotou přicházím a zdravím: „Hello“.* Mladý muž se na mě podíval a hned se mě zeptal: „Do you speak english?“* a já vzorově odpověděla: „ A little“* a on pokračoval další otázkou…

A sakra!!! Ty jo, co to je??? Tohle asi v mém seznamu ani nebylo!!! Nebo bylo???
No, kdo to má poznat, když huhňá, jako by měl horkou bramboru v puse… Uff… po tom, co jsem si uvědomila, že na něj hledím s vytřeštěným výrazem, jsem se usmála, nadechla se a odvykládala všechny naučené odpovědi z mého seznamu, ukázala zpáteční letenku a zvací dopis.

On byl velmi inteligentní… pochopil, že ze mě stejně nic víc nevytáhne, dal mi razítko do pasu a z jeho gesta jsem pochopila, že můžu jít. No, takže jsme se vlastně domluvili. 🙂

Vrátila jsem se do energie jistoty, že všechno je v pořádku a začala hledat ceduli s nápisem „Luggage“. Chodila a hledala… marně… Ono je totiž na letišti „Baggage“! Ano, kdybych zapojila mozek a nehledala slepě ceduli s L, tak by mě to asi napadlo… ale…

Po chvíli hledání jsem to vzdala a rozhodla se, že se někoho zeptám.

Vyhlídla jsem si sympatického muže středního věku a suverénním krokem jsem k němu přišla a zeptala se: „Do you speak english?“* Hned, jak jsem to dořekla, jsem si uvědomila – „Co to dělám? Já se ptám v Anglii, jestli mluví anglicky???“

A on velice rychle zareagoval s úsměvnou odpovědí: „Yes“. Tak jsem mu zase velice rychle odpověděla česky: „Ale já ne“ a smích mi už najížděl, ale ještě než jsem se rozesmála úplně, stihla jsem ještě vyslovit „a luggage?“ Velmi ochotně mi ukázal kudy jít. Já ještě díky bohu uměla „Thank you“. A s těmito slovy a smíchem jsem se rozloučila a šla.

Jsem velmi vděčná, za tento svůj dar umět se smát i sobě a situacím, kde bych se v minulosti cítila blbě a trapně. Chcete vědět jak?  Nenechám se ovládnout touto negativní a trapnou energií a zkrátka zapnu „knoflík smíchu“ a ono se to přetransformuje. Učím to na semináři S- mějme se rádi.

Našla jsem svoje zavazadlo a v hlavě se mi neustále opakoval ten trapný a vtipný rozhovor zároveň. Se smíchem jsem vycházela do haly, kde na mě čekala už kamarádka s láhví vína. Když mě viděla, tak jen prohlásila: „Koukám, ty to víno ani nepotřebuješ, co?“ 😀 a smály jsme se obě…

Povyprávěla jsem jí tuhle historku se smíchovými přestávkami a bavila se stejně jako já. Ano, i v takových situací je přece lepší se smát než cokoliv jiného. Vždy je mi se smíchem a dobrou náladou lépe.

Jak to udělat mít dobrou náladu a smát se?

Přesto mě tato zkušenost vlastně dokopala k tomu, že jsem se chtěla taky naučit anglicky. A nevím jak vy, ale já potřebovala hodit do vody. Rovnou v Anglii jsem se přihlásila do agentury, kde byla registrovaná i moje kamarádka, a o dva měsíce později jsem jela ke své pracovní rodině. Znám se, u nás v česku bych se toho moc nenaučila, ale tady jsem musela a šlo to s větší lehkostí.

Učit se anglicky je o rozhodnutí. Chci umět? Chci se domluvit? Chci si popovídat?
Záleží také, jaké si vytvořím podmínky.
Pro někoho to může být, že si u nás najde partnera cizince. Někomu stačí 2x týdně chodit na lekce angličtiny a já věděla, že odjet se učit do zahraničí, byla ta nejlepší volba a zkušenost.

Jak jste na tom vy?

Těm, co už anglicky umí, gratuluji. Těm, co ještě ne, ale chystají se, přeji vytrvalost a stejné nadšení jako jsem měla já. A nezapomeňte, že s humorem jde všechno lépe.

Poznámka pro ty, kdo nemluví anglicky:*

  • Yes and you? – Ano a ty?
  • Do you know what time is it? – Víte kolik je hodin?
  • Do you know where is …? – Víte, kde je…?
  • a little – trochu
  • Do you speak english? – Mluvíte anglicky?
  • yes – ano
  • Thank you. – Děkuji.
Jsem průvodkyně na cestě k radosti a vnitřní svobodě v životě. Inspiruji, učím a ukazuji lidem jak se radovat přes tanec, malování mandal, divadlo, smích, sexualitu, dotek či účes. Můj příběh si přečtete zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů