Partnerský vztah – ještě ho nemáš?

„Ty ještě nemáš partnera?“

Znáte tuhle otázku? Já velmi dobře… Nebo… „Kdy už si konečně někoho najdeš? To chceš zůstat celý život sama jako kůl v plotě? Měla bys sis někoho najít, vždyť už nejsi nejmladší – ty nechceš děti?“ Uff.. byla doba kdy jsem narážela na tyto otázky neustále.

Když se to tak vezme, tak celý život žiji bez partnera. Neříkám, že jsem je neměla, ale byli to většinou jen velmi krátkodobé povrchní nebo jen sexuální vztahy. Hodně často jsem si připadala jak populární „Bridgit Jonesová“. A dost často jsem si říkala, že je to příběh o mně.

A ono to vlastně bylo o mně… přitahovala jsem buď ženaté muže, zadané, co nechtěli trvalý vztah, chtěli jen sex nebo muže z velkých dálek a zahraničí. Prostě „bezpečné vztahy“.

Vždycky, když mě někdo říkal, že si přitahuji k sobě muže takové jaké chci a potřebuji, tak jsem zaskřípala zuby a řekla si co je to za blbost? Tohle že chci? Ale nakonec jsem jim dala za pravdu.

A položila jsem si otázku: „Chci partnera?“ Hmmm… To je opravdu dobrá otázka. Uvědomila jsem si , že se bojím otevřít, ukázat pravdu jaká doopravdy jsem, že jsem i zranitelná, citlivá a ne ta silná, soběstačná žena, co všechno zvládne a každá bolest se po mě sveze, takže je všechno v cajku. A já to zvládnu. Bála jsem se, abych zase nebyla zraněná, tak jsem ukazovala, že mě ani nikdo zranit nemůže a opak byl pravdou. Prožívala jsem jedno zranění za druhým.

Ano, strach z partnerského vztahu aniž bych si ho vědomě uvědomovala brouzdal křížem krážem mým životem.

Pochopitelně, že nechci zůstat jako kůl v plotě… jak se mě na to vůbec někdo může ptát?? Ale to co jsem měla a prožívala, to mě nestačilo. K čemu? Jen abych ukázala okolí a rodině, že někoho mám? To je trochu málo,ne?!

Samozřejmě, že mám touhu, být a žít s mužem, mít možnost sdílet s ním čas, cítit vzájemnou podporu, blízkost a intimitu, prožívat vášeň a pestrou sexualitu, jednou třeba velmi divoký sex a jindy zase ve velké jemnosti nebo se jen mazlit, tvořit a prohlubovat vztah na všech úrovních, řešit společně konflikty a problémy a všechno to co také patří v životě do partnerského vztahu.

Ale než jsem tomu všemu dospěla to trvalo několik let. S velkou odvahou jsem se podívala tomuto strachu do očí.

Musela jsem si uvědomit, že to není smůla co se mi lepí na paty, ale moje nastavení.

Přiznání sobě, jak to ve skutečnosti mám, bylo pro mě velkým darem.

Potřebovala jsem zjistit co chci já. Chci otevřít své srdce, odevzdat se, cítit se v bezpečí a lásce. Ale to za mě žádný muž neudělá. To musím udělat já!

A začala jsem na tom pracovat. No kdyby to bylo tak jednoduché jak na počítači – kliknete na nastavení – vyberete ze seznamu změnit…a … ha ha… Tak to bohužel není. Ale o tom jindy.

Nyní už po všech mých zkušenostech si říkám: „Nikdy nechoď do vztahu z rozumu, protože je hodný a tak nebudou problémy, má peníze nebo aspoň někdo mě má rád, sice mě strašně rozčiluje, ale aspoň nejsem sama, bude dobrý táta…atd. Jsou to blbosti.

Vždy zapoj své srdce! To ví… 🙂

Nesrovnávej se s okolím, že oni mají a ty ne. A netlač na sebe. Každý má svoji cestu, buď vždy sama sebou, ať to nese i samotu. Samota je v podstatě dar, kde máš čas jen pro sebe. Miluj sama sebe. Jdi naproti partnerovi, ale ne proti sobě!“

Když je mi smutno a potřebuji objetí, tak se vždycky nějaká přátelská mužská náruč objeví a nebo si o ni řeknu. Určitě se v okolí někdo najde, kdo Vám náruč rád věnuje. Já to zkusila a je to moc fajn. Zkuste to také. 😉

Vím, že je přátelská náruč je jiná než partnerská, ale v tu chvíli jen příjmám a jsem vděčná za objetí a neřeším, že chci něco jiného. Je to tak jak to je. Tomu se říká přítomný okamžik.

Důvěřuji, že přijde správný muž v ten správný čas i když nevím kdy to je ani kdo to je..

Babička říkávala: „Na každý hrnec patří ta správná poklička.“ 😉

A když se mě teď někodo zeptá: “ Ty nechceš vážný vztah?“ s úsměvem řeknu: „Ne, já chci veselý vztah. “

Jsem snílek? Možná… Ale věřím..

Líbil se vám článek? Chcete být první co ode mne dostane i další články a materiály co vytvořím?

 

Jsem průvodkyně na cestě k radosti a vnitřní svobodě v životě. Inspiruji, učím a ukazuji lidem jak prožívat svůj život naplno, radostnou a vášnivou sexualitu, tvořivost, malování mandal a také léčivý dotek a smích... Můj příběh si přečtete zde.
Komentáře
  1. Stefan napsal:

    Podobnou „zpoved“ jsem napsal jako formu ocisty pred prechodem pres uhliky. Jen to bylo v opacnem gardu. Takze mi je tvuj clanek velmi srozumitelny. Navic se mi libi i forma. Za me palec vzhuru.

    • Monika Kudelová napsal:

      Děkuji moc Štefane za reakci, potěšilo mě to. Líbí se mi tvoje slovo „zpověd“. Tu bysme si měli čas od času dělat asi každý ať nežijeme v iluzi, že chceme něco, co ve skutečnosti není ani pravda. Monika

  2. Alexandra Spalovska napsal:

    Moni, vim, ze si ,ukecana, ,tak proc by Ti neslo i psani! Libi se mi, ze delas ruzne veci a zkousis nove veci. A tohle se mi libi.
    Tento clanek me zaujal, ocenuji autenticnost, odvahu sdilet svuj pribeh touto cestou. A myslim, ze toto ma porad platnou hodnotu – osobite sdileni sveho pribehu. Tema, se kterym se chte, nechte konfrontoval snad kazdy ( v ruzne mire).
    Moni, moc Ti drzim palce. Mam pocit, ze si fakt na te nejlepsi mozne ceste. Libi se mi, ze vis, co chces: vesely vztah 🙂 Jsi to Ty, se svym smyslem pro humor!
    Dekuji za clanek. A tesim na dalsi…

    • Monika Kudelová napsal:

      Děkuji Sašo za zprávu, to je rozdíl mluvit a psát tak, aby to bylo pochopeno tak jak to je… 😉 Ty mě znáš hodně z dávna – to jsem ještě neprošla ani kouskem temným údolím. Jsem vděčná za tu zkušenost a štastná, že jsem zpět. 🙂 Monika

Komentáře nejsou povoleny.