To je vtip? Na sopku v ponožkách?

Také se vám děje, že i když jste hodně intuitivní, tak někdy poslechnete logiku?

Přesně to se mi stalo, když jsem se rozhodla, že navštívím sopku Mont Batur na Bali.

Nikdy předtím jsem na žádnou sopku nevylezla, nevěděla jsem jaké to bude a co čekat.

Přemýšlela jsem, co si vzít sebou, co na sebe, jaké boty atd. Nakonec vyhrály tenisky, který mám hezky rozšláplé a nebudu mít puchýře. To je logické. No a nějak mi v tu chvíli blejskla myšlenka, nabalím si i sandále. Vezmu si i dlouhé kalhoty, mikinu a bundu, ať mě není zima. Z domu jsme vyrazili ve 2 ráno ještě v polospánku, abychom byly nahoře na ten vysněný východ slunce. Moc jsem se těšila.

Po příjezdu na místo pod sopku na parkovišti zhodnotím situaci a říkám si: „Je teplo, na co tolik oblečení? No, ale nahoře může být zima a všechno oblečení si beru s sebou. A co sandály? No, na co budu tahat další zátěž? Zbytečné.“ Uvažuji logicky, vytahuji sandály z batohu a nechávám je v autě.

Vyrážíme zhruba ve 4 hodiny ráno s baterkami nahoru. Upřímně můžu říct, že na cestě zpátky jsem byla ráda, že jsme to šli po tmě. Kdybych to viděla dopředu, nejsem si úplně jistá, jestli bych se tam v tom dovolenkovém módu chtěla škrábat.

Po cestě je mi fakt velký vedro, totálně ze mě lije a sundávám mikinu. Zhruba v polovině cesty nahoru zjistím, že se mi nějak divně chodí…aha…ups… odlepila se mi z poloviny boty podrážka. Nevadí, to nějak dám a hrdinně pokračuji dál.

Pane bože!!! Po 10 minutách zjišťuji, že se mi odlepila podrážka i z druhé boty. Říkám si, asi i těm teniskám je horko a chtějí se provětrat. 😀 

No, tak to vylezu jako v papučích a beru to pozitivně.  Vlastněto hodně pobavilo a už jsem se začala smát. To už i v takových situacích umím a vás to mohu naučit na semináři. Jít nahoru, kdy mně mlaskaly tenisky jednoduché nebylo a navíc kousek pod vrcholem se mi jedna podrážka urvala úplně.

Hmm…co teď…no tak urvu i tu druhou ať jsem v rovnováze.

A pokračuji vesele dál nahoru s pocitem, jako bych šla nahoru v ponožkách.

Pochvalovala jsem si, že v ponožkách je to v takovém terénu mnohem lepší než v papučích. V dnešní době bych to nazvala přírodní barefoot boty. Zkrátka mám pocit pevné nohy. Jsem spokojená, jak jsem problém s odlepenými podrážkami vyřešila. Při pohledu na ženu v žabkách přede mnou, jsem si vlastně říkala, že nejsem úplně šílená. 

Do základního tábora jsme dorazili s celou skupinkou a já chtěla jít ještě víš až na vrchol. Musela jsem se přidat k jiné skupině s průvodcem, protože naše průvodkyně musela zůstat s většinou naší skupiny v základním táboře. Nevadí a přidávám se.

Zvládla jsem to! Jsem na vrcholu!

Wow! Nahoře na vrcholu si užívám nádherný východ slunce, výhled na nejvyšší sopku na Bali Mont Agung. Je to naprosto úžasný zážitek propojení s vibraci sopky, která mnou vibruje v celém těle. Medituji. Cítím spojení s tělem i zemí…cítím spojení se sebou… jsem šťastná, že jsem tam…že jsem…prostě boží…a užívám si tu úplnou nádheru přírody a slunce.

A už mě oslovuje můj nový průvodce, že přišel čas se vrátit zpět do základního tábora na snídani. Ukazuje nám jak nejlépe sejít dolů v lávovém písku. Spíš bych řekla zklouzat.

Júúú to bylo boží! Ta radost z cesty…cítila jsem se jak mála holka, která zkusí skluzavku a tak moc se jí to líbí, že leze znovu a znovu. Kdyby to bylo možné, tak se vyšplhám opět na vrchol a jupí dolů tímto způsobem.

Kdo měl tenisky, šel hodně opatrně, aby mu písek do bot nepadal, ale stejně ho to neminulo. Já si to naopak maximálně užívala! Libovala jsem si jakou mám výhodu se svými botoponožkami. Nevadí mi písek, protože ho mám stejně všude.  

Při snídani nám asistovaly opice. Ano, už chápu proč se říká drzá jako opice. Ale bavily mě, jen jsem si musela hlídat své jídlo, jinak skončilo v rukou a následně v puse jedné z mnoha dokola žijících opic. Slunce svítí naplno a my míříme zpět dolů na parkoviště.

Zpátky to bylo pro mě náročné. Po cestě kameny, kusy kráterů a to opravdu bolelo v mých botách nebo lépe řečeno to, co z nich zbylo. Říkala jsem si, že mám „super reflexní masáž“. Jenže po hodině cesty po šutrech mě ta masáž už začínala srát. Pěkně to bolí, boty se rozpadají ještě víc a tvoří se čím dál víc větší díry.

Modlím se ať to ještě vydrží a hledám pozitivum k situaci. A našla jsem. Hmmm… no jo…tahle jsem vlastně ještě víc spojená s Matkou Zemí. S tímto pocitem přicházím zpět na parkoviště, kde rituálně a s hlasitým smíchem vkládám 4 kusy svých bot do popelnice. Loučím se s nimi… DĚKUJI… STÁLO TO ZA TO… 

Jak jste na tom vy? Berete nepříjemné věci tragicky a vážně nebo s humorem? Pro mě je smích naprostý základ v životě. Pomáhá mi procházet náročnými situacemi s větší lehkostí. Jak? To vše se můžete se dozvědět, vyzkoušet a naučit na semináři „S- mějme se rádi“

Pokud se rozhodnete na takový výlet, doporučuji si vzít čelovku. Baterku vám tam půjčí, ale pohodlnější je výšlap s volnýma rukama.

Následujme intuici nebo příjmejme i takové situace jako dobrodružství s humorem. 

Jsem průvodkyně na cestě k radosti a vnitřní svobodě v životě. Inspiruji, učím a ukazuji lidem jak se radovat přes tanec, malování mandal, divadlo, smích, sexualitu, dotek či účes. Můj příběh si přečtete zde.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů